Jak jsme nedobyli hrad

Jak se z tuláčků rodí plaváčci

Noční jezdci

BEAVER TRAIL PODRUHÉ

Den první
Letos prostě bude zima až do zimy. Přes předpověď, že v noci budou přízemní mrazíky jsme v počtu osmi vyrazili.Lenka pacoška pět na svých a Indoši. Ti se ale kousek od ranče odpojili a jeli padesát metrů před námi, z čehož byli ostatní koně na prášky. Nenávidím, když ten hysterik pod vámi neustále toužebně kouká dopředu a přetahuje se s vámi a naklusává při sebemenším povelu jako třeba když se vám chce smrkat.Nevím jak ostatní koně, ale pro toho mého je povel k zlobení buď zvonění mobilu, což bohužel patří k našemu letopočtu, anebo vytažení kapesníku. Musí přímo milovat když se konečně jezdec věnuje buďto telefonování, nebo jiné činnosti a sopel nanesený stejnoměrně na mém obličeji je jeho vrcholný kousek.Kdyby tolik pozornosti věnoval výcviku Montyho Robertse, tak by ho zaháněl do boxu po dvaceti vteřinách.
Trasu jsme už jeli mockrát, takže až do Drásova se nestalo nic mimořádného. Nejmenovaná jezdkyně opět nezvládala svého koně a spadla. Pak na něj nemohla vylézt a tak si spolu povídali.Silně nám to všem připomínalo vztah s jejím partnerem. Kůň jen tak stál a kýval hlavou a ona mu vysvětlovala, že ty hospody a chlastání a vůbec styl života už ji lezou na nervy a že uvidí. Někteří lidé si prostě umějí najít ty správné tvory okolo sebe. Můj kůň by zdrhnul a já být její partner tak jí uteču taky. Ale jak jsem psal nic mimořádného.
Při projíždění obcí Drásov jsme už byli hladoví a pro koně by se hodilo taky na chvilku shodit sedla, tak jsme řešili jestli pokračovat na Lomničku, nebo do Tišnova. V Tišnově je lepší hospoda, ale není tam kam dát koně a v Lomničce je u potoka místo na ohradu a hospoda je kapánek horší.Dokonce jsme hlasovali. V nejlepším se k nám přidal jeden důležitý místní, který se prohlásil za starostu a dost nabubřelým způsobem nás upozoňoval ať vypadneme z jejich chodníku. Na naši obranu musím podotknout, že nás bylo dost na to abychom ucpali při naší poradě náš pruh silnice.No a taky kůň není ochoten stát na místě jako přibitý, když mu za zadkem projíždí řvoucí věc, co za první republiky vyrobila firma Laurin a Klement. Pán byl kulaťoučké postavy šedých vlasů a měl bohužel problémy s pletí.
To zaujalo náčelníka Lakotů a zavedl s ním řeč na téma :" Jestli máš problémy, že máš ve svým věku po ksichtě jebáky, tak si ty mindráky běž léčit na někom jiným."
Pán zajásal, konečně se našel někdo ochotný komunikovat na téma:"
Kdo z nás je tady větší debil." Zavolal místního policistu a zažaloval náčelníka z urážky úřední osoby. Policista s výrazem :"Proč já jsem nebyl touhle dobou někde jinde." se jal s náčelníkem debatovat o platných zákonech České republiky. Všichni víme, že běloši několikrát indiánské náčelníky podvedli. Ten náš se rozhodl, že to Strážci zákona a Šedému vlasu oplatí. Házel paragrafy a odstavci zákona a prokládal to šťavnatými nadávkami. Skončilo to jako ostatně vždycky, že všechny zúčastněné strany odcházely s pocitem naprostého vítězství. Ve finále jsem se za několik dní dozvěděl, že starosta údajně vypadá jinak je prý mladý a hubený.
Zbytek cesty do Lomničky jsme poslouchali co by se všechno dalo tomu kreténovi provést. V Lomničce jsme zjistili, že všechno bylo na nic, protože hospoda měla zavřeno. Přesto, že byla doba kdy měli mít normálně otevřeno, nikde nikdo a místní chasníci nás upozornili, že hospodskej si odjel něco vyřídit. Klasickej podraz bledejch tváří.
Indoši to psychicky nezvládli a ujeli nám z dohledu.
Tak jsme podél potoka jménem :" Besének" dorazili do Předklášteří přebrodili Svratku a zapíchli to v první hospodě u silnice. Romantika jak blbec a obavy, aby koně nevlezli do silnice, mi trochu kazily pohodu, ale vrchní byl úslužnej venku bylo kde sedět a můj kůň se postavil za mě a loudil solené tyčinky a dával mi najevo, že tohle je ta pravá symbióza.Zdrželi jsme se jen krátce a vyrazili na louku, kde jsme měli ohradu pro koně a místo našeho prvního přenocování.
Společnými silami jsme postavili společný stan a Indoši se šli separovat. Náčelník má totiž indiánskou vlastnost odhánět hlasitým chrápáním lovící zvěř a protože u nás není žádné zvíře, kterého by se musel spící člověk obávat, nikdo to nedokáže ocenit.
Před spaní jsme samozřejmě nakrmili koně a Náčelník dal k dobru steaky. Umí je výborně naložit.
Začal večerní program a jeden člen naší výpravy přezdívaný :"Doktor" se chopil kytary a láhve vynikající whisky a bavil ten večer celou společnost. Padaly historky co, kdo, kde a kdy, na koni i bez koně, písničky dávno zapomenuté, i ty nové. Prostě fajn večer, jak má být, když se slezou lidi stejné krevní skupiny. Pomalu jsme se vytráceli a zábava pozvolna zhasínala. Všechno bylo prostě fajn až moc. Existuje taková teorie o průserech a ta se začala zvolna naplňovat.Jakmile je něco moc fajn tak se prostě něco stane tentokrát : Doktor byl ve stavu, kdy nemohl najít spacák a rozhodl se, že tvrdí borci to zvládnou i tak. Celou noc po nás chodil, zkoušel nahlas různá oteplovací kouzla a posléze tak drkotal zubama, že to budilo i ty nejotrlejší, kteří si mysleli , že očekává v dálce svou bídnou smrt.

Den druhý
Ale on ráno vesele vstal a v šest hodin už hlomozil u ohně, tím probudil ostatní a dokonce vyvolal dojem, že jsme zaspali.Když jsem se doštrachal k ohni poslední a zjistil, že je sedm ráno nevěřil jsem svým očím. Vždycky bývá problém všechny vzbudit a donutit je k nějaké činnosti jako třeba k přípravě snídaně, nebo krmení koní.
Na snídani byla vejce na slanině a čaj, káva nebo pivo. Z piva jsme si udělili Bernarda ve stylových lahvích, s vrškem s první republiky a nadšeně jsme si ho užívali. Tak jsme promarnili všechen čas, vzniklý brzkým vstáváním, a s pocitem dobře zahájeného dne jsme vyjeli.
V Dolních Loučkách jsme nakoupili buřty a chleba na oběd a pomalu se sunuli proti proudu Loučky směrem ke Strážku. Kousek za vískou jménem "Skryje" jsme udělali polední pauzu a jako správní mastňáci jsme si pekli na ohni buřtíky. Po obědě se Indoši vzdálili na svých padesát metrů před námi a můj hysterik zase začal nahlodávat mou trpělivost. Ruce jak opičák, nervy jak struny jsem projížděl romantickým údolím, asi nejkrásnějším úsekem naší cesty a kazil si to a kazil a kazil. Vím, že se to nemá a že hromada chytrolínů poté, co si tohle přečtou, budou vykládat, jak tohle by oni nikdy neudělali a jak jsem je jako jezdec i člověk těžce zklamal, ale já mám aspoň na to abych se přiznal. Zahučel jsem na ostatní něco jako:"Jeďte pořád proti proudu" a opustil jsem skupinu a odcválal jsem dopředu, kde jsem dusil svého koně nesmyslným výcvikem a doufal jsem, že bude aspoň z poloviny tak nasranej jako já. Jak jsem se později dověděl, cesta se pro ně, beze mne, stala strašně dobrodružnou, protože opustili tok říčky a vydali se po značce někam do tajemného neznáma.
Asi kilometr před koncem dnešní etapy jsme se potkali.Už jsem vychladl samota mě i koni prospěla a tak jsme si nadšeně sdělovali dojmy z tohoto úseku:" Potkal jsi toho traktoristu ? Jako toho protivnýho dědka tam u brodu? Ne, toho hodnýho pána co nám poradil kudy dál, že před náma už tam jeden na koni jel, ale byl nějakej divnej."
Postavili jsme stan a nakrmili koně, které jsme dali do místní nájemní stáje, což je ve skutečnosti řada přístřešků. Pak jsme obsadili místní hospodu a povečeřeli a klábosili a popíjeli s lidmi s Beaver city. Relativně brzy jsme se postupně vytratili do peřin, vlastně do spacáků.

Den třetí
Ráno se podávala snídaně, kterou jsme nanosili na opuštěnou verandu místní šerifovny. Tam jsme taky strávili část dopoledne hraním na kytaru a jiným lenošením, jako třeba popíjením alkoholických nápojů.
Po poledni byla schůzka jezdců, kteří se přihlásili do soutěže. Procházeli jme trať krok po kroku jak na "Velké Pardubické"
a vznášeli požadavky na upřesnění a protesty a vůbec jsme se snažili vyvolat dojem, že půjde o všechno.Soutěž sestávala z jednoduchých prvků a účelem bylo spíš se pobavit. Někteří recesisticky fandili a zástupce nejmenované stáje se svými schovankami dokonce trať několikrát proběhl před koněm. Po ukončení závodu jsme se jeli projet ačkoliv mírně mrholilo tak jsme s pocitem, že se vracíme do postaveného stanu a koně pod přístřešky dojeli až do Šiklova mlýna.
Bylo zvláštní projíždět zcela opuštěným areálem, vypadalo to jak v klasické kovbojce, kde hlavní hrdina zavítá do tzv. mrtvého města.
Idylku rušila jen hudba vycházející z jednoho srubu, z kterého se linulo dusání basových reproduktorů ze kterých vyřvávalo "Techno".
Uvnitř seděl maník a něco korálkoval a pohupoval se do rytmu. Přesto, že jsme původně přijeli na grog, neměli jsme odvahu ho v jeho činnosti rušit. Otočili jsme koně a vrátili se zpět cesta proběhla bez zvláštních příhod. V Beaveru už na nás čekali s vyhlášením výsledků.
V hlavním stanu, což je zároveň hospoda i kulturní dům, každý obdržel na památku diplom a ručně malované cancátko a já tímto vzdávám hold pořadateli, protože vím, co tyhle naoko drobnosti zaberou času, peněz a energie. Pak se rozproudila zábava, hrála country kapela a tancovalo se a zase popíjelo a klábosilo. Když jsem se tak rozhlédl okolo sebe, měl jsem pocit, že takhle nějak to vypadalo kdysi kdesi, před stopadesáti lety, když se lidé sjeli jednou za čas k nějaké podobné akci.
Je fakt, že normální člověk by podle oblečení do takovéhle společnosti mírně řečeno nezapadl, ale možná právě proto, jsme my co do ní patříme a vše co používáme opravdu potřebujeme, hrdí že aspoň na chvilku se člověk odpoutá od všedních starostí a oddá se činnosti, která ho vtáhne svými malými starostmi a nenechá ho myslet na to co ho čeká po návratu do "reality".
Večer se přehoupl do noci a ta se chýlila k ránu, kapela sbalila svoje nástroje a pár skalních ještě chvilku brnkalo na kytaru a opilé hlasy falešně zpívaly poslední kovbojské písně.

Den čtvrtý
Už i ráno bylo ve znamení odjezdu. Ještě navštívit místní krámek a nakoupit pár drobností a stylové doplňky, sbalit stan, uklidit přístřešky pro koně a jít se rozloučit. Naštěstí nás v hospodě zatkl barman a tak jsme pili na sentiment a na konec a taky na ex. Indoši nám zase ujeli a my jsme byli rádi, že máme předvoj a že nikdo neotravuje s urychlováním odjezdu. Cesta zpět vedla pro změnu údolím říčky Libochůvky, které je širší a trošku jiné než okolí Loučky a to nám vyhovovalo neboť, jsme duše toulavé a neradi jezdíme po stejných cestách. Vcelku rychle jsme dorazili do hostince " U Bizona" kde jsou dvě malé ohrady, kam jsme si umístili koně. Indoši tam na nás už čekali, vyptali se na další cestu a po chvilce vyrazili.Dobře se sedělo a byla horká polévka a jídlo a člověk se nechal obsloužit a taky káva byla z moderního expresa, jen čas letěl. Přijel dopravce s vozíkem pro koně a odvezl jednu zoufalou jezdkyni i s koněm, co musela být bezpodmínečně v pondělí v Brně. My ostatní jsme dále po proudu mířili širokým údolím k "Chytálkám", slunce zapadalo, byl vlahý podvečer a zas tady byla ta nostalgicko sentimentální nálada. Za
"Chytálkami" jsme se vyšplhali na hřeben odkud jsme pozorovali nádherné výhledy v loučícím se dni. S přibývajícím soumrakem se objevilo tábořiště a na něm indoši s rozdělaným ohněm a v ten moment jsme jim byli vděční. Přece jenom se projevovala únava a bylo taky dost hodin. Na večeři byl bramborový guláš, který dovezl autem manžel jedné členky naší výpravy. Chutnal všem a výborně. Pak odjel "Doktor" a zábava skomírala. Stan jsme ani nestavěli, bylo nás pár a zvládli jsme to pod celtami. Ale byla taková ta příjemná nálada, když člověk jen tak polehává u ohně a ani nepotřebuje nějakou akční zábavu, prostě jen tak nechává plynout večer a pomalu pocucává poslední lahváč a jen tak kdesi vzadu v zátylku zlobí myšlenka, že zítra už bude bohužel po všem.

Den pátý
Ráno byly na snídani fazole kultovní to kovbojské jídlo.Poslední balení,poslední pohled na opuštěný výběh a směrem k domovu.
Indoši nezklamali ani dnes, vyptali se na nejkratší cestu domů a zmizeli. Jsem jinej a nechápu, proč bych si neměl užít poslední den do poslední chviličky, naopak. Doktora vystřídal náš nový stájník plný elánu a energie. To celkově pozvedlo náladu a tak jsme zamířili směrem na Bitýšku, kde jsme plánovali oběd. Přetli jsme silnici z Tišnova do Deblína a pokračovali do Heroltic. Tam jsme v místě zvaném podle místního rekreačního zařízení: " Šárka" vlezli do vody s úmyslem přebrodit se přes řeku, abychom se vyhnuli úseku, kde cesta prudce vystoupá nahoru a změní se na úzkou stezičku na skále.
Podle mého názoru je to zajímavé místo a už jsem jel horší,ale všichni
jsme podlehli vyhrožování nejmenované padací jezdkyně a zkusili jsme pro změnu brodit jenže řeka byla dost hluboká a protější břeh vysoký, takže nejmenovaná zase naříkala že tahle varianta je nemožná. Mívám občas takové záchvaty poťouchlosti a tak jsem se snažil vyhovět. Když naříkala nad hloubkou vody, zamířil jsem ke skále. Když viděla kam se ubíráme a lamentovala že spadneme a už nikdy nevstaneme, opět jsem zamířil k vodě. Toto trvalo tak dlouho až zmlkla. Protože vody bylo v řece opravdu dost nemohli jsme projít na druhou stranu k pozvolnému výlezu, protože můj kůň už nedosáhl na dno a plaval. Nebylo zas tak strašné teplo, abych jel domů mokrý a taky jsme všichni měli na sedlech dost věcí kterým by namočení při plavání neprospělo. Zvolil jsem variantu příkrý výlez. Můj zkušený teréňák podsadil zadek a dvojskokem překonal krizové místo. Druhý se iniciativně dral náš stájník na vypůjčeném koni. Nenavedl ho přesně na místo, kudy jsem projel já a kůň začal klouzat po kořenech stromu rostoucího na břehu. Kdyby se choval rozvážně (myslím koně)
byla by určitá šance, ale on se rozhodl, že situaci vyřeší když : " prorazí prsama" čím rychleji se hrabal na břeh, tím víc mu ujížděly nohy a vypadalo to že se zřítí do vody i s jezdcem. Jezdec naštěstí neuseděl tuto situaci a opustil koně, což mu pomohlo k získání rovnováhy a konečně se vyhrabal na břeh. Jezdec, ze kterého vykukoval z vody jen klobouk, nás informoval staženým hlasem o teplotě vody. A taky vysvětloval, že bychom měli ocenit jeho oběť, aby vyjížďka byla aspoň trošku akční. Ocenili jsme ho tím, že jsme se pro změnu obětovali my a půjčili jsme mu suché věci z naší garderoby. Takže jel pouze v podvlékačkách, na které si, aby to nebyla taková ostuda navlékl kovbojské " chapsy". Nahoře doplnil tento oděv dámskou halenkou. Dlouho a dobře jsme se na jeho účet bavili. Navíc jestli jste zkoušeli někdy jet v plandavých kalhotách bez slipů, tak (dámy prominou) je vám jasné, že kromě kroku ten náš instrument děsně překáží a všude se plete a přisedává. Náš mladý kovboj to pořešil tím že při každém naklusání uchopil otěže do jedné a " instrument " do druhé ruky. " Ty jsi nějaký příbuzný s Majklem Jacksonem ? " zněl dotaz. " Ne proč jako? " Nevinná odpověď. " No
on si taky při vystoupení drží pinďoura." V téhle rozverné náladě jsme dojeli až do Bitýšky. V hospodě kdo obvykle sedáváme a u níž je pidivýběh nebyl přítomen kuchař a tak jsme skončili na náměstí na zahrádce hospody: " Na Městečku" . Koně stáli prsama opření o oplocení zahrádky a loudili cukr do kávy a tyčinky k pivu, prostě zase idylka. Prosmýkli jsme se zadem kolem řeky pryč z městečka a za humny další vesnice jsme jim natáhli pásku a vytvořili tak na louce
ohradu aby si taky dáchli a oddali se siestě. Slunce příjemně hřálo koně se pásli a my si vychutnávali poslední okamžiky tohoto puťáku.
To všechno do doby kdy jedna z ženských si vypůjčila mapu a vyčetla z ní, kolik jsme toho ujeli a co nás ještě čeká. Okamžitě způsobila poplach, že kdy ze sebe udělá zase člověka, když přijedeme o půlnoci
Tak jsme naposledy nesedlali a vyrazili. Objeli jsme " Knínice " překonali hřeben " Baby " a už jsme v kopcích viděli budovy ranče
Zaznělo téma co zítra ráno v práci a bylo jasné, že je po všem. Ještě hodnou chvilku jsme však jeli a mezitím se ochladilo a padal soumrak.
Půl hodiny po tom co jsme dorazili se setmělo úplně a tím jak zhasl den, skončila i naše cesta. Všichni se rozprchli do svých domovů k svým blízkým a rodinám a zůstalo jen tohle vyprávění.

Upozornění: Všechny děje jsou zcela
smyšlené a jakákoliv podobnost s osobami
které mají ustájené koně na " Ranchi CH "
je čistě náhodná.