Beaver trail podruhé

Jak se z tuláčků rodí plaváčci

Noční jezdci

JAK JSME NEDOBYLI HRAD

Konečně skončila ta nádherná zima, kterou jsme už začali skoro nenávidět a dalo se někam vyrazit. Všichni natěšení jsme využili příležitosti, že na Novém hradě mají den otevřených dveří a tak jsme na první jarní den vyjeli. Poskládalo se nás 13 jezdců a jezdkyň. Pověrčiví tvrdili, že to nepřinese štěstí, ale nikdo nechtěl zůstat doma. Nakonec se ukázalo, že v tomto případě pověra nezabrala. Prostě to bylo fajn třináctka, netřináctka. Něco po desáté byl odjezd a koně cítili, že je to něco jiného než obvykle a projevovali temperament jako před dostihem. První cval určitě vyděsil těch několik pěšáků co se nenechali odradit poměrně chladným dnem. Jezdci soustředěných výrazů, vlající kabáty, koně s rozšířenými nozdrami a obava jestli je ti lidé na nich opravdu ovládají. To vše jsme viděli ve výrazu jejich tváře.

Celkem spořádaně jsme přejeli silnici z Útěchova do Vranova a napojili se na žlutou turistickou značku do Adamova. Po cestě nás čekal jeden prudší sjezd a skoro všichni měli výhrady, že se to dalo objet, ale všichni byli rádi, že jsme tudy jeli a bez újmy to projeli a nadšeně o tom ještě půl hodiny debatovali. Prostě lidi - napřed se bojí a pak jsou rádi, že se báli.

Krajina kolem Adamova je spíše skalnatá a člověk na koni se tam necítí zrovna doma. Vpravo sráz nahoru, vlevo sráz dolů, co kdyby to mé zvíře uskočilo, radši na to nemyslet. Ale zvíře se rozhodlo, že naši společnou sebevraždu odloží na jindy. Celkem v pohodě jsme dorazili do Adamova a proti proudu řeky jsme klusali směrem k Blansku. Nesnáším skupinu co neustále zrychluje klus. Někomu se už nechce brzdit koně a předjede. Další to vidí a tak to udělá taky. Ten vzadu se naštve, že ostatní na to kašlou a pustí se za nimi. No a pak tam musí být někdo kdo to celé zarazí, protože jinak se celá skupina řítí tím nepohodlným rychloklusem co si u něj všichni spálí nohy, které se jim šudlí o sedlo. Nikdy nebudu oblíbený.

Všichni alibisticky čekali kdo začne prudit. Dočkali se.

U hospody " V Podhradí" jsme dostali jen kofolu a brambůrky s tím, že na hradě vypukne ta pravá středověká žranice. Od hospody je to údajně 2 km, takže jsme vlastně vylezli na kopec a byli jsme na hradě. Uvázali jsme koně u keřů a stromů na louce u hradu, vyrobili jsme "Mohylu míru" ze sedel a vyrazili. Vstupné 50 Kč jsme brali jako sponzorský dar na opravu hradu. Myslím, že i osádka to tak bere, někde na to získávat prachy musejí. Zajímavé bylo mísení se našich kovbojských oděvů s jejich středověkými. Dělalo mi dobře, že my je máme z důvodu, že pro cestování na koni jsou nepraktičtější, kdežto oni je mají "jen tak".
Kuchyně zklamala - byl douzovaný buřt a nebo ryba jinak nic. Aspoň jsme prošmejdili hrad a vlezli kam nás pustili. Opravdu pěkné výhledy z hradní věže a střelba z hradního děla v každou celou hodinu smazaly tu skrovnou kuchyň.

Koně si odpočinuli a už začali vymýšlet nějaké zpestření pro nás ( útěky a marné honění těmi legračními lidmi co je nikdy nedoženou, nebo oblíbená hra svážu se do kozelce a pak předvedu sebedestruktivní hysterický záchvat ). Proto jsme radši nasedlali a vyjeli směrem k Vranovu dále proti proudu řeky. Po chvilce jízdy samozřejmě proběhla zastávka - holky musely čůrat. Taky se objevily hlasy, že už dlouho nebylo nic adrenalinového a jestli bychom nemohli alespoň cvičně přebrodit Svitavu. Jak už jsem uvedl, chtěli zase remcat jak málem mojí vinou umřeli a jen jejich jezdecké umění a genialita jejich koně je zachránila od jisté smrti, kterou jsem jim přichystal. Tentokrát jsem jim tu radost neudělal, tak jsme se aspoň chvilku dohadovali kdo a proč pojede na výhodné pozici při plánovaném cvalu na přilehlé loučce. Nakonec se to stejně zvrhlo v takzvaný úprk, což je chod koně, který je jen z malé části kontrolovaný jezdcem. Protože louka byla krátká a jedné jezdkyni upadl při úprku klobouk, dali si to ti nej … dvakrát.

Pak ještě kousek klusu a byli jsme na silnici. Vlastně ne, před námi byla závora. Jejím účelem by podle mého názoru mělo být to, že zabrání nedisciplinovaným řidičům vjíždět do prostor kde je vjezd zakázán. Ale někdo chtěl být zase papežtější než papež a nechal vyrobit něco, kde zoufalí rodiče podsouvají kočárky, cyklisté přehazují kola, v zimě běžkaři vytváří brázdy když v čupu nezvládnou podjet. Pojali jsme to jako výcvikový prvek "Dostaň se jak můžeš" a každý z nás byl nadšený, že vymyslel lepší metodu než ostatní.
Pak jsme jeli kousek po silnici, nebo spíš krajnici se strachem jestli nás některý závodivějších řidičů nevezme nechtěně stopem. Naštěstí jsme takto jeli jen kousek. Naše trasa uhnula nahoru do kopce pryč od silnice. Tento kousek cesty byl ukázkou typické krajiny kolem rezervace "Jelení skok". Po neudržované cestě tekly jarní potůčky a člověk měl pocit, že není možné, že kousek od něj je civilizace velikosti Brna. Vždycky se rád nechám unést tou představou, že takhle je to ještě někde na světě, ale nejblíže k lidem je to hodně daleko, a že někdy jen já a můj kůň … . Pak skončila romantika najeli jsme na asfalt a po chvilce do Vranova. Nové rodinné domky zabírající další kus přírody - jasně někde ty lidi bydlet musí. Z Vranova už po trase kudy jezdíme všichni pořád, takže to už jako bychom byli doma. Známou cestou už trošku uondaní a taky se chýlil večer, takže se ochladilo jsme si dali rozlučkový "cvalík". To se někteří z nás divili, když jejich unavený kůň nešel zastavit! Ještě kousek aby se koně vychodili a přišli domů v klidu. Táhla už nás vidina teplého vývaru v "Rančovní" hospodě.

Zasedli jsme do sedačky, zhodnotili vyjížďku a nenápadně se jeden po druhém vytratili. Tímto byla zahájena letošní sezóna 2004.

Vylhal a sepsal nejmenovaný anonym