Jak jsme nedobyli hrad

Beaver trail podruhé

Jak se z tuláčků rodí plaváčci

NOČNÍ JEZDCI

Nějak nás svrběly zadky, a taky Indoši měli hecířský kecy jako, že už jsme dlouho nikam nejeli a že jsme bledý sračky a že jestli nejedeme tak, že oni i sami a za každou cenu.
Přesto ale počasí nebylo nic moc a tak to chtělo aspoň nějaký zázemí, ať už pro nás nebo pro koně. Není ale úplně jednoduché sehnat devět míst pro koně a jak jsem tak přemýšlel, vzpomněl jsem si na areál Boskovického Westernového městečka, který má zimní prázdniny, a jeho "nudící " se obyvatele. Můj osobní názor je ten, že tyhle lidičky ( na rozdíl od Šiklova Mlýna, který hlásá že je "Největší westernová kulisa v ČR") baví tenhle způsob života a jen vymysleli jak se tím uživit. Nevím kolik jich tam pracuje v sezóně ale asi tak sedm lidí žije v městečku celoročně i v tomto období. Žijí ve svých srubech, koupel asi z praktických důvodů vypadá jak v dobách osidlování, topí v krbu a denně si tam i připravují jídlo. Jak se neodvážím uvažovat ( když jsme tam přijeli, pekli kuřecí stehna na roštu na ohni) a schází se někdy večer v zavřené hospodě, kde se baví.
Obdivuju tyhle lidi a strašně jim držím palce. Obdivuju jejich elán a výdrž se kterou čelí nepohodlí romantického života. Taky se cítím poctěn když, můžu usednout mezi ně a nejsem jen platící divák. Do tohoto prostředí jsem se rozhodl, že vezmu naše jezdce.
P.S. Indoši nakonec jeli touto dobou kupovat koně na sport (rudý sra…)

Odjezd byl z důvodu brzkého stmívání určen na devátou hodinu v sobotu 13. 11. Stejně ale nastaly nějaké drobné problémy, hlavně z mé strany, a tak jsme se trochu opozdili. Nejkratší cestou do Vranova přes les jsme nahnali trochu času a po turistické značce sjeli do údolí Kateřiny, zdárně přejeli silnici na Blansko a začali stupat do kopců na Olešnou a Hořice.
Vládla euforie hromadně jsme popíjeli alkoholické nápoje na zahnání zimy a vše probíhalo podezřele dobře.

Kousek za Hořicemi stál na cestě myslivec s kulovnicí a důrazně nás přesvědčoval, že právě teď pořádají lov na divoká prasata a ať proboha nejezdíme dál, že nás jeho kolegové určitě zastřelí. Netušil jsem jestli mám být naštvaný nebo rád, že se svým koněm jsem podobný divočákovi. V každém případě jsem ale myslivci věřil a zvuky výstřelů a hlomoz ozývající se z hloubi lesa by odradil i vojáky se speciálním výcvikem na přežití v týlu nepřítele. Stočili jsme trasu více k silnici na Svitavy a doufali že zbloudilé střely z kulovnic nás minou. Naštěstí se tak stalo. Naneštěstí jsme si tím pádem prodloužili trasu a navíc začalo drobně pršet. Po objetí krizové oblasti jsme se vrátili na hřeben a krásné výhledy na Blansko a přilehlé vesnice vylepšovaly náladu. Vzhledem k dešti a studenému větru však došlo na otázky typu co dobrého bude na oběd a jak dlouho to kurník ještě bude trvat. Což o to do Jestřebí jsme dojeli v pohodě a v správný čas, ale "Ranč Kameňák" jsme nemohli najít.Nálada houstla a navíc když jsem tam objednával oběd, avizovali zkušení, že majitel je podivín, a přivítání bývá těžce svérázné. Nezklamal. Okamžitě nám nadal kudy že to jezdíme a že jestli si uvážeme koně tam, co máme v úmyslu, zboří mu půlku ranče Pak nám velkoryse nabídl své boxy pro koně a vynikající jídlo a obsluha byla vzorná a pozorná.

Prostě jsme úžasně pookřáli a nabrali elán do další jízdy a taky přestalo pršet.
Zaplatili jsme nasedlali a vyjeli cesta po polní cestě. Vedla kolem trati a postrádala romantiku, ale naštěstí jen chvilku. Našli jsme přejezd se závorami přejeli přes koleje a začali stoupat do kopce za kterým leží Boskovice.Z Doubravice po červené a pak jsme uhnuli u zříceniny Doubravického hradu směrem na Újezd. Při průjezdu vesnicí se už začalo mírně stmívat a než jsme dosáhli lesa byla úplná tma. Toto byl tím pádem nejkrizovější úsek, protože najít v lese tu správnou odbočku na neznačené cestě je problém i za světla natož v noci. Ale svatý Hubert patron všech jezdců měl ten den dobrou náladu a tak nám nenápadně pomohl a my relativně nejlepší cestou dorazili na východní konec Boskovic a po silnici přes arboretum mířili k westernovému městečku. Toto byl pro změnu nejnebezpečnější úsek cesty, protože jsme neměli kromě mé zkomírající baterky osvětlení a řidiči projíždějících aut oslnění protijedoucími auty určitě nepočítali s naší kolonou. Jeden jel opravdu tak blízko, že jsem myslel, že do mě vrazí. Zuřivě jsem mával baterkou a moc jsem se bál o svého koně, protože i když na něj často nadávám a vím že jsou na světě určitě někde lepší a chytřejší a krásnější přesto ho mám rád a nechci o něj přijít. Naštěstí cesta po asfaltě netrvala dlouho a nic , čeho jsem se obával se nestalo. Z osvětlené silnice jsme odbočili na lesní cestu a po hmatu pokračovali k městečku. Je obklopeno hustým porostem mladých stromků a my neustále kroužili okolo a já nemohl najít kudy k cíli a atmosféra pro změnu houstla. Už bylo dokonce vidět záři osvětlení a pořád jsme nevěděli kudy. Ale konec dobrý všechno dobré a pak jsme se konečně trefili a už na nás čekali a koně měli přístřešky a v hospodě bylo roztopeno v krbu a guláš a svářo a ochotní místní obyvatelé. Pojedli jsme a popili vytáhli kytaru a historky a posedávali a užívali si tepla a pohody a upadali do té příjemné ospalosti po celém dnu zimy a jízdy. Ubytování jsme měli zajištěno buď přímo v hospodě, anebo v chatkách městečka. Postupně se vytráceli ti nejospalejší a zábava vadla, ale to jaksi patří k věci. Ráno jsme měli brzy vstávat a odjezd byl v plánu zase v devět, takže není nad to před náročným dnem nabrat nové síly.

Ráno jsme opravdu vstávali brzy nakrmili koně a pak sebe a s mírným zpožděním vyrazili. Ještě jsme se rozloučili s Pierem který se o nás celou dobu vzorně staral a kterému touto cestou děkuji. Ostatní obyvatelé nebyli ráno k mání a předpokládám, že vyspávali. Foukal mrazivý vítr a my zahalení do kovbojských kabátů jsme projížděli nedělním dopolednem Boskovicemi. Po zelené turistické značce jsme vystoupali na hřeben Jagančí hory a prosmýkli se okolo vísky nazývané Kuničky a dále po červené romantickým údolím potoka jménem " Chrábek" do Ráječka. Tam jsme byli už tak vymrzlí, že jsme se rozhodli uvázat koně za místní hospodou a zahřát se aspoň vřelým vývarem. Naši čtyřnozí přátelé došli k názoru, že není fér aby oni stáli venku na ledovém větru a my si užívali tepla hospody. Jezdkyně , která se obětovala a hlídala je venku přiběhla v momentě, když jsme sotva objednali, s tím že zlikvidovali starý sušák na prádlo, ke kterému jsme je z nedostatku ničeho lepšího uvázali. Tak jsme všichni vypochodovali zpět ven do větru a napravovali vzniklé škody. Naštěstí jsme jen narovnali ohnutou trubku a číšník, který vše pozoroval nám obětavě přinesl polévku zadním vchodem. Prohodil i pár přátelských slov a já nechápal co ho nadále drží v tom nehostinném místě, jen v košili s krátkým rukávem. Dopili jsme vývar zaplatili a poděkovali, propletli se uličkami Ráječka a Spěšova a zahájili dlouhé a prudké stoupání do kopců nad Blanskem. Obdivoval jsem sílu a energii koní, se kterou tento náročný úsek zvládali. Já na jejich místě bych nemohl a oni dávali neustále najevo, že nejlepší by bylo se rozběhnout.

Na místě zvaném " U Jedle" jsme najeli na zelenou turistickou a po ní pomalým klusem směrem domů. Po cestě se k nám přidal neznámý jezdec na koni, který jel nějakou dobu pár desítek metrů za námi a jak se objevil tak na jedné odbočce zase zmizel. Nesnažil se navázat nijaký kontakt ale bylo vidět, že se nás schválně drží a když jsme přidali , přidal a když jsme zpomalili ubral. Vypadalo to tajemně a já bych se asi vyptával a zdravil a tak podobně, ale on nic, tak po něm zůstal jen takový zvláštní pocit.

Kolem třetí jsme dorazili na okraj Hořic k hospodě a ranči manželů Polákových. Uvázali jsme a odsedlali koně a nadšeně se nahrnuli do jejich hospůdky. Zase vřelý vývar a mexická kuchyně, za zadkem horký radiátor a v sobě teplé jídlo. Pro jistotu jsem to ještě podpořil pálivými papričkami. Pak kávička a zákuseček a taky pocit, že tohleto nemůže vyjít a že zatmíme. Taky že jo. Ještě půl hodiny bylo šero a pak tma. Taky jsme přehlédli odbočku a mírně si zajeli. Cválal jsem po lesní cestě tam a zpátky tak dlouho, až se Svatý Hubert slitoval a já ji konečně našel. Pak jsme sjeli do údolí, kde nebylo vidět už vůbec nic. Tam jsem se nejvíc obával, jestli v té tmě najdeme tu další správnou odbočku. Když jsem ji konečně celý nadšený objevil tak jsem po pěti minutách jízdy zjistil, že jsem jediný, kdo po ní jede. Takže zpátky a hulákat po lese abych našel ostatní a znovu hledat odbočku. Vzhledem k tomu, že byla opravdu tma jak v pytli začali jsme na sebe pokřikovat, abychom se ujistili, že jedeme opravdu všichni. Čekáním na opozdilce se jízda ještě více zdržovala a nervozita mírně rostla.
Je až legrační, jak málo stačí k pocitu stísněnosti, která se šířil. V podstatě se nemohlo nic stát k nejbližší vesnici to bylo ani ne kilometr a nehrozilo žádné nebezpečí nějakého úrazu nebo napadení nějakým zvířetem nebo nepřátelskou armádou.Prostě o nic nešlo. Ale ten blbý pocit nám všem seděl za zátylkem a bylo to poznat z tónu hlasů i z tématu hovoru. Neměl jsem odvahu jet dále temným lesem a tak jsme vyjeli na louky nad Śebrovem. Tím jsme si sice prodloužili cestu, ale zato vedla přes osvětlenou vesnici a dál po silnici do Vranova. Toto byl opět úsek, kde jsem si svou hrůzu se střetu s auty, prožíval já. Jen s tím rozdílem, že jsem radši mlčel. Nemělo smysl děsit ostatní, nevím nakolik si to uvědomovali nebo ne a stejně se s tím nedalo nic dělat. Naštěstí se nic nestalo a osvětlený Vranovský kostel a světýlka domů ve svahu protilehlého kopce působily idylickým dojmem. A taky Vranov, to je jako už bychom byli doma. Tam přece jezdíme na vyjížďky z ranče! No nebyla to tak úplně pravda.
Projeli jsme osvětlenou částí vesnice a znovu odbočili do tmy. Navíc oči oslněné pouličním osvětlením vnímaly les jako absolutní tmu. I koně, kteří vidí po tmě daleko lépe, klopýtali
tmou, protože jejich zorničky reagují později než naše. Jel jsem první, viděl jsem úplný prdlajs a ze zadu se ozývalo: " Kam ten magor zase jede? Vždyť tady není vůbec nic vidět! Neboj, jezdí tady na ty svý vyjížďky, tak snad trefí. No, snad se to dalo objet někudy, kde je víc vidět, ne? Ale to je daleko." a podobně. Jsem šeroslepý, moc o tom nemluvím, ale je to tak. Sjel jsem z cesty a naštěstí ti co jeli za mnou mě hned upozornili a tak jsem se najednou ocitnul třetí v pořadí a hned to bylo veselejší. Cestu znám opravdu z paměti ale asi bych musel jít pěšky. Nebo to nechat na koni, ale ten je příliš zvyklý poslouchat mých povelů.
Jak jsem si ho vycvičil tak to mám. Jak jsme vyjeli z lesa na paseku zase jsem něco uviděl a zařadil se do předu a pak jsme najeli na zpevněnou cestu a ta se leskla i v nastálé tmě. Po ní ledabyle k rybníku " Pod Babou" a pak vylézt kopec a byli jsme doma. Rančovní hospoda s teplými tekutinami, pocit, že jsme " drsňáci", co je neodradí ani zima, ani tma. Rozprchli jsme se do domovů, dát se rychle dohromady, abychom se zítra ráno mohli vrhnout do toho normálního života, který je sice fádnější, ale umožňuje nám, abychom ze svých příjmů mohli živit své koně a aspoň někdy prchnout a prožít si tu zimu a únavu a pocity stísněnosti a pak si o to víc vychutnat teplou vanu a ústřední topení a všechny ostatní vymoženosti civilizace.
Někde hluboko v nás je pocit ke kterému se nikdy veřejně nepřiznáme. Pocit, že ti ostatní co tohle neprožívali, nemůžou tak ocenit jak krásné to je být zpět. A taky se těšíme, až zase vyrazíme a budeme se těšit až se vrátíme.

Takhle nějak to bylo z mého pohledu a věřím, že
každý to prožíval trošku jinak, po svém, ale na tom
nesejde. Jde v podstatě jen o to připomenout vám,
že jsme tam byli a že jsme to zažili. Váš neznámý
pořadatel.