Puťák

Aktuality a akce probíhající na ranči - archiv

Dlouho ve mně zrál plán navštívit Mekku brněnských trempů "Divokou Oslavu" na koních. Původní termín 2000 později 2001 se rozplynul v nedostatku času . Ale myšlenka zůstávala a tak letos konečně ano.Poslyšte tedy příběh "Paměti starého rider scouta"

Den 1
Z Brna do Náměšti je to kousek cesty vlakem nebo autem , ale když chcete na koních a pěknou krajinou , je to dálka a zajížďka . Vyjeli jsme tedy velkou oklikou z Ořešína přes Českou , překonali hřeben Baby a pokračovali po červené na Jinačovice .Na kopci za Jinačovicemi jsme čekali na Honzu , který měl nějaké potíže s výstrojí a musel se vrátit domů a pak nás dojížděl .Neměl mapu , věděl jen cílovou stanici naší cesty , tak jsme ho museli navigovat kouřovými signály z mobilního telefonu . Odkoukali jsme to z filmu "Krokodýl Dundee 2". V Moravských Knínicích nás dojel a celá sestava dvanácti koní pokračovala směrem na camping "Bonanza" ,kde jsme měli domluvené občerstvení .Vlastně jsem zapomněl napsat , že vzhledem k propagované vyjímečnosti této akce nás tentokrát vyrazilo dvanáct .
Seznam zúčastněných : Igor na koni Bentoš , jeho žena Eva na koni Romance , Helena 1 na koni Amor ,její dcera Míša na koni Fontána , Helena 2 na koni Lucy, Honza 1 na koni Harry, Honza 2 na koni Lion, Jožka na koni Vendula, tři rančovní koně s "pacoškama" Petrou, Janou a Pavlou a já na svém průvodcovském Lipanovi. Ale zpět do krajiny. Na loukách mezi Knínicemi a Chudčicemi jsme cválali. Najednou troubící automobil. Vyskočil malý, fousatý mužíček a ze všech sil hrozil, až poplašil koně a Pavla byla katapultována ze sedla. Kůň utekl, Pavla ležela, držela si kyčel a situace vypadala bledě. Obávali jsme se, že majitel pozemku na kterém jsme se nalézali, tímto způsobem vyjadřuje nesouhlas s naší vyjížďkou. Ale z postavy se vyklubal MVDr. Přikryl, Igor chytil koně, doktor Přikryl se na něho vyhoupl, docválal k zraněné a pravil: "Ta je hotová, já se obětuji a ten puťák dojedu místo ní." Zázračná věta okamžitě uzdravila Pavlu, která se vyškrábala zpět do sedla. S doktorem jsme si dali sraz v campingu, který už byl kousek od místa této události. V campingu byla ohrada pro koně, pivo, buřty na ohni, zklamaný pan doktor a ochotná obsluha. Taky tam bylo vedro, což ostatně ten den všude, a po jídle a pití jsme všichni měli pocit, že by už stačilo zůstat tady. Jenže plán cesty je plán, a tak jsme po odpočinku pokračovali dál přes Veverskou Bitýšku a údolím Bílého potoka. Potok teče pod stromy v úzkém údolí a chlad a romantika místa nás zase nabily novou energií.Pak upadla Fontáně podkova. Pak jsme našli další dvě upadlé podkovy, evidentně ne našich koní. Pak jsme našli lana, bez kterého by jsme večer těžko postavili stan (viz. dále). Shrnuto: "Duchové Bílého potoka čarovali".
V podvečer jsme dorazili na smluvené místo, zavedli koně do připravené ohrady a dali se do budování tábořiště. Někdo šel na dřevo, ostatní stavěli stan. První kuchařský team se dal do vaření večeře. Při stavbě stanu jsme zjistili, že nám chybí lana a hodilo se nám právě ono nalezené. Rozdělili jsme se na tzv. kuchařské teamy, které měly za úkol připravit vždy večeři a následný den snídani. Zahajoval team "Jožka, Helena 2 a Honza 2". Týmovou spoluprací vyráběli rizoto, a my ostatní jsme měli o zábavu postaráno. Ozývalo se: "Ty, co myslíš, mám to tam dát?" "Jasně, když už jsme to koupili, tak to tam narvi." "Hele kluci, ta rýže nevaří a je děsně tvrdá." "To nevadí, ta naše se zase rozvařila, takže výsledek je průměr."
Přesto ale byla večeře výborná, a hromada zbyla i pro psa, který nás doprovázel. Nakrmili jsme koně, sebe, ženský se šly umýt do potoka, a ohýnek a písničky a kytara a příběhy, prostě nádhera. Přehoupla se noc, mírně zapršelo a nastal den.

Den 2.
Ráno vstávat, krmit koně, vařit snídani a balit tábor. Na snídani česneková polévka, která se uměním kuchařů zvrhla na česnekovou omáčku s chlebem. Přibili jsme podkovu Fontáně a za mírného krápání vyrazili. Měli jsme ten den dost dlouhou trasu, takže kde to šlo, tam jsme klusali.Klus je totiž ten správný chod kterým se jezdí dlouhé trasy. Jen příznivci kovbojek se domnívají že trysk. Z krápání se stal po chvíli plnohodnotný déšť a všechno bylo mokré: listí, koně, my, a v tomto stavu jsme dorazili do Bíteše.
Projížděli jsme přes náměstí, kde bylo plno aut a lidí a bubeník! Jak nás uviděl začal bubnovat a koně milují dunivé zvuky bubnů. Nadšeně se přidali a začali tancovat po náměstí. Bohužel mimo rytmus. To nevydržel Honza 1 a pravil : " To toho nemůžeš nechat ty vole, když vidíš co to s nima dělá?" Myslím, že to s tím svým smyslem pro akurátnost přehání ale je fakt, že rytmus je rytmus.
Na konci Bíteše jsme odbočili na modrou turistickou značku po které jel naposledy snad Čingischán dobývající Evropu. Cesta žádná značky sem tam, tak jsme volili taktiku: " tím směrem". Po levé ruce potok, po pravé silnici do Osové Bitýšky. Nemohli jsme sice zabloudit, ale špatně se odhadovalo kolik cesty nám ještě zbývá ujet a ozývalo se reptání že by bodl oběd. V momentě kdy už jsme se všichni fakt hodně těšili se Osová Bitýška opravdu objevila. Zaparkovali jsme koně k místní hasičce na trávu a vyrazili na pečená kolena do hospody.
Přestože oběd byl předjednaný, přesto že podle otvírací doby mělo být otevřeno, NIC. Zavřeno, nikde nikdo, telefon nikdo nebere. Zaútočili jsme na místní obchod, kde na každého z nás vyšlo 5dkg salámu a jeden rohlík.
Koupili jsme si každý lahváč a na zahrádce hospody čekali na zázrak. Světe div se zázraky se dějí. Nepřišel Ježíš ale Jožka a pravil: "Vyptal jsem od místních adresu majitele té hospody, jdeme tam. Otevřela nám mladší paní a vysvětlila nám že nás čekají až za dvě hodiny. Ale podařilo se jim urychlit přípravu a nastaly Lukulské hody po Moravsku. Kolena servírovali přímo na pekáčích, k tomu domácí okurky, hořčice, pivo, křen a feferonky.Vše se obrátilo nejen v dobré, ale přímo ve vynikající. Ve stavu naprosté přežranosti jsme nasedali na koně.
Sotva jsme vyjeli dalo se do hustého deště. Naklusali jsme, a další dvě hodiny jsme po asfaltce do Tasova klusali a klusali a klusali.Myslel jsem že se pob…. ,pak jsem myslel že se pos… a nakonec jsem myslel že umřu. A
nebyl jsem sám. Ale všechno má svůj konec, takže přestalo pršet, doklusali jsme a dalo se zase žít.
V Tasově jsme odbočili směrem na Oslavu a po modré turistické na Budišov a někde na blíže neidentifikovatelném místě na Kundelov. U Kundelovského rybníka stojí mlýn a s majitelem jsme měli domluvený pronájem louky na tábořiště. Budování ohrady, doprava pitné vody a další už zaběhnuté práce potřebné k vybudování tábora. Všichni ještě přejezení z oběda odmítali večeři, ale přesto se v 23 hod. smažily bramboráky pod vedením Heleny1. Ve finále jsme zjistili že v kuchyňské výbavě není obracečka, a tak místo ní používala mačetu. Noc, svit pouze ohně a baterky, kuchařka v ruce s mačetou -pohled pouze pro otrlé cestovatele. Bramboráky jsme snědli do jednoho. Pro velký úspěch bylo navrhováno aby Helena 1 usmažila další den vdolky, ale naštěstí z toho sešlo. Dost pozdě jsme zalehli a umřeli.

Den 3
Na snídani byly topinky se sázeným vejcem. Koně oves a tentokrát jsme museli přikrmovat senem. Stali jsme se v místní obci natolik slavnými, že se na nás jeden z místních přijel podívat dokonce traktorem. I s vlečkou, prý nemá cenu vypříhat. Pokecali jsme s majitelem mlýna, zrušili tábor a v pohodě vyrazili. Dnešní den byl tzv. odpočinkový, což znamenalo kratší trasu. Vrátili jsme se po modré do Oslavy, a po proudu říčky stejného jména jsme namířili směrem na Náměšť. V korytě řeky ležely ohromné balvany, mezi nimi se klikatil proud říčky, svítilo slunce, vše ukazovalo na pohodový den. Malý problém se naskytl u Radkovského mlýna, ale řešení stojí za zmínku. Zelená turistická značka po které jsme jeli stoupala někam do skal, a na břehu říčky plot s nápisem: "Soukrmý pozemek vstup zakázán". Přebrodění na druhou stranu řeky bránil náhon, hluboký s kolmo vybetonovanýmy břehy. (Další řádky nechť nečte majitel mlýna - vše zapřu) Naštěstí si nás všimli chlapi v montérkách kutící něco u náhonu. "Máte problém, co ?" " No jasně". A víte, že ta brána tady není zamčená ?" "Tak to by jsme jako mohli projet, co?" " No nemohli, protože to nevíte." Jak to že to nevíme, když jste nám to právě řekli! To je blbost, my to nikomu nesmíme říct." "Aha, takže vy jste nám nic neříkali." " Tak, tak." " Takže my jsme to zkusili a ono to šlo." "No jasně." "Takže my jsme se vůbec neviděli." "No, jasně." "Tak děkujeme." "Za co, když jsme se neviděli." "No právě za to." Za mlýnem tur. značka znovu sestoupila ze skal, ale my jsme spíše sledovali tok říčky, protože značka se ještě několikrát vzdálila a zase přiblížila. Od Naloučanského mlýna se údolí rozšířilo a břehy lemovaly rozlehlé louky s ohradami, ve kterých se popásaly krávy. Nadšeně reagovaly na naše koně. Zvědavě přibíhaly, když jsme se blížili a pak přemýšlely, co je to za divné hrbaté kolegyně. Na jedné z luk, kde nebyla ohrada, jsme postavili elektrický ohradník a dali koním volno. Váleli jsme se na louce a trpěli hladem a žízní, protože ani v Naloučanech, ani v Ocmanicích nebyla hospoda ani otevřený obchod. Zachránil nás náš zásobovač, který se obětoval a autem zajel někam dál a přivezl aspoň to nejnutnější. Koně se napásli, odpočinuli si od sedel, my jsme smotali ohradník a vyjeli. Dojeli jsme k Rathanskému rybníku na jehož hrázi stálo občerstvení.Pivo, korbáčik, tatranky atd. všechno přišlo vhod. Projeli jsme Náměští a zakempovali na jsme u Velkopolského mlýna na louce, přímo u břehu řeky. Na večeři byly kovbojské fazole. Večer padla zima až se od pusy kouřilo a když jsem v noci vylezl ze stanu, naskytnul se mi úchvatný pohled na louku plnou siluet koní v padající mlze ozářené svitem měsíce. Tyto okamžiky se dají zažít jen náhodně, člověk je nenahraje, nevyfotí, není totiž připraven že nastanou, a tak je má jen ve své paměti a pokud se je pokusí popsat zůstává často nepochopen. Někteří mí známí by určitě řekli: "Nějak měkneš romantiku."Tak jsem zalezl zpátky do spacáku a najednou bylo ráno.

Den 4
Krásný slunečný den měl být perlou našeho putování a taky byl. Posnídali jsme, sbalili tábořiště a s napětím jsme zahájili úsek který měl být údajně na koních naprosto nejetelný. Všichni mí známí mě odrazovali a tvrdili že "Divoká Oslavka" se dá jít leda tak pěšky a to nesmí být člověk zrovna padavka. Projeli jsme táborem "U Vlasáka" a sestoupili do kaňonu kterým protéká řeka. Cesta po březích byla jen pro pěší, někdy vedla přes sesuvy balvanů a my často museli brodit řeku jejíž dno bylo místy také plné velkých kamenů takže bylo nutné kličkovat v řečišti. Často břeh na jedné straně tvořila skalní stěna. Tempo postupování se velice zpomalilo, a největší krize nastala v místě, kde jeden břeh byl zcela nesjízdný a na druhém rostla lebeda po prsa, ve které se skrývaly povalené kmeny stromů a velké balvany. Z koně dolů prosekávat se lebedou, sem tam se vracet a kličkovat, za sebou dvanáct koní zuřivě odhánějících hmyz, který z lebedy vyletoval. Tempo postupu maximálně 500 m / hod. Část jsme pak prošli korytem řeky. Nevím kolikrát jsme brodili, vím jen že při jednom brodění jeden z koní vybočil z trasy a i se svou jezdkyní se zřítil do řeky, pravděpodobně proto že v zakalené vodě neviděla nějaké kritické místo. Nejlépe fungovalo, pohybovat se řekou stejným způsobem jak na minovém poli: "Kde prošel ten přede mnou projdu i já." Chtěl bych pochválit chování svého koně , který absolvoval celý tento úsek jako průzkumník , musel všude první i do míst která jsem pro jejich nevhodnost či spíš nebezpečnost pro výpravu zavrhl a absolvoval vše v obdivuhodném klidu, ačkoliv to neodpovídá jeho povaze.Chtěl bych také poděkovat všem zúčastněným za to, že poznámky typu: "Kterej blbec tohle vymyslel?" odložili na dobu, kdy bylo jasno že jsme celý úsek absolvovali bez zbytečných hádek nervozit a úrazů. Možná byli okouzleni divokostí tohoto místa někteří byli možná rádi že se nechali na tuto ojedinělou výpravu vyhecovat. V každém případě jsem rád že i vykoupaná jezdkyně vyvázla jen s mokrým oblečením.
V místech kde Oslava protéká mezi "Pastýřkou" a "Vlčím kopcem" se tok zklidnil, kaňon rozšířil a my jsme řeku opustili a vystoupali na "Vlčí kopec". Po modré turistické jsme dorazili k rozhledně "Babylon".Kousek od rozhledny jsme natáhli ohradník a nechali odpočinout koně.Leželi jsme na louce a někteří reptali: "Není tady nic na jídlo, ani na pití a ani nic vidět. Rozdělil jsem láhev Matoniho kyselky ze sedlové brašny a řekl : "To je všechno co máme na pití a komu se to zdá málo ať se jde podívat po kraji z rozhledny". Neuvěřitelné někteří se zvedli a šli. Ještě neuvěřitelnější, v rozhledně bylo občerstvení. Pivo ze sedmého schodku, brambůrky, chipsy a nealko. Jak málo někdy stačí. Zasedli jsme na lavičkách okolo a koně nechali na louce. Těžko se nám odtud odcházelo moc těžko. Ale měli jsme před sebou ještě dlouhý kus cesty podél toku Jihlavky. Přes pastviny kolem Mohelna jsme docválali až k Mohelské hádcové stepi - národní přírodní rezervaci. Modrá turistická značka vede přímo po jejím okraji. Ze žigulíku na parkovišti zmíněné rezervace vyskočil usměvavý pán s fotoaparátem. "Mohl bych si vás vyfotit?" " Jo, jasně". Cvak a pán nasadil nepříjemný výraz. "Jsem stráž téhle rezervace a vy tady nemáte co pohledávat! Hlaste jména , odkud jste a kam jedete atd. Trochu mě to zarazilo ale odpovídám: "Jedeme tudy po modré turistické značce a nejsme si vědomi žádného porušení zákona." "Jo, ale ta vede po hranici rezervace, vemte to radši tady Frantovi po poli." V duchu jsem nad tím kroutil hlavou ale úřad je úřad a Franta jenom Franta . Odcválali jsme Frantovi po poli a sjeli do údolí řeky Jihlavky. Řeka nás překvapila hned dvakrát. Za prvé svou čistotou, (koně vydatně pili) za druhé ohromným množstvím mušek které otravovaly koně i lidi. Řeka tekla údolím, které připomínalo údolí Oslavy, jenže bylo širší, břehy schůdnější, sem tam chaty.Také dno bylo z drobných kamenů, takže brodění nám nečinilo zvláštní potíže. Po chvilce jízdy jsme dorazili do kempu na břehu řeky. Nudící se osadníci uvítali změnu a zvědavě vykukovali ze stanů. Maminky zvedaly děti do výšky, aby lépe viděly a mladíci na břehu ukazovali pivní lahví nejlepší místo pro přechod řeky. Za blesků fotoaparátů jsme přebrodili a pokračovali dále po proudu. Kolem "Dolního mlýna" jsme jeli kousek řekou, ale hodně vody bylo svedeno do náhonu takže to ani nestálo za řeč. Zato v dalším kempu kousek po proudu vznikl neřešitelný problém. Cesta na pravém břehu řeky se zúžila až byla tak pro kamzíky. Když jsme začali brodit na levý břeh vyběhl proti nám člověk a už z dálky na nás křičel, že tady je to jeho a my tady nemáme právo ani vkročit. Moc jsem mu nerozuměl, protože můj kůň vydával při brodění rachot připomínající projíždějící parník. A tak jsme přebrodili tři. Pokusil jsem se s tímto člověkem nějak domluvit, vždyť přes tábor vedla cesta po které jezdila osobní auta, takže průjezd koní nemohl nijak uškodit, naopak by to podle mého názoru vypadalo jak v předchozím kempu. Nevypadal ale že by jsme se dokázali dohodnout, tak jsem se pokusil jet řekou. Naneštěstí byla dost hluboká a navíc dno bylo dost členité, a tak nezbývalo nic jiného než vysvětlit svému koni že jeho děda byl v podstatě kamzík. Dva mí kolegové vyčkávali na břehu u tábora zbylých devět koní stálo na levém břehu. Než jsem prozkoumal cestu dost daleko, než jsem se vrátil, uplynulo asi dvacet minut. Člověk který nás nechtěl pustit přes tábořiště, zatím vyhrožoval policií, a když mí dva kamarádi nereagovali, pokusil se do koní najíždět svým automobilem Jeep Grand Cherokee. Nevím jestli to byl majitel , nebo pronájemce onoho tábora, snad správce, ale chtěl bych mu touto cestou popřát, aby se ve svém životě setkával jen s lidmi svého ražení, hlavně v momentech, kdy by mu trocha porozumění z jejich strany ulehčila situaci ve které se nalézá. Nechť se k němu ostatní lidé chovají vždy tak, jak on se choval k nám.
Zavolal jsem na všechny že cesta dál je přece jenom schůdná, sesedli jsme a vedli koně dál. Za táborem jsme opět nasedli, přebrodili na levou stranu a jeli dál. Tam pokračovala cesta pro automobily až k nějakým chatám. Pak jsme zase brodili a zase nějaké chaty a pak mi to nějak splývá. Najednou byl před námi další tábor a já jsem poznal místo kde měla končit dnešní etapa. Přesto jsme museli ještě dvakrát přes řeku. Do paměti se mi z toho odpoledne vryly dva brody: první, který byl zarostlý nějakými řasami, které zrovna kvetly drobnými bílými květy, které vyčnívaly nad hladinu. Bylo neobvyklé brodit se vodou která v podstatě nebyla vidět pro množství těchto květů. Měl jsem obavu jestli se můj kůň nebude bát, když se mu šlahouny těchto řas omotávají kolem nohou, ale on to řešil po svém a pokoušel se je sežrat. Inu romantik. Další dojem na mě udělalo místo, kde jsme šli přes řeku v místě, kde nebyl brod, a já cítil jak hluboká voda už nadnáší mého koně, sedlo jsem měl krajem už ve vodě, a on se orážel ode dna tak legračně jako když se malé děti učí plavat.
Poslední tábořiště bylo přímo na břehu řeky, s výhledem na protější břeh s "Biskoupskou hádcovou stepí". Poslední tábořiště, poslední večeře. Byla slavnostní, pekly se steaky, příloha zeleninový salát, chleba hořčice.Hlavním tématem večera ale byla pomsta "tomu blbcovi". Probrali jsme ze všech stran jak se mu pomstít, pěkně stylově po kovbojsku. Sami jsme se tím pobavili, odreagovali, vyprchala z nás zlost i energie a šli jsme spát
.
Den 4.
Ráno byly na snídani vejce na slanině a pro změnu debata kterou jsem čekal předchozí večer: Jak rychle utečou čtyři dny ale zároveň má člověk pocit že byl na cestě už měsíc. Koně začaly obtěžovat všudypřítomné mušky a tak jsme sbalili tábor (naposledy) nasedlali a vyjeli. Před Hrubšicemi jsme uhli do polí směrem na Polanku, trochu si zajeli , když jsme objížděli velké lány, a v Polance jsme sjeli do údolí, kterým teče Rokytná. Podél jejího toku jsme mířili do Ivančic. Jak jsme byli zhýčkaní včerejším dnem, neudělala na nás Rokytná žádný zvláštní dojem. Kalná, dno pokryto nánosem, bahna které znemožňovalo brodění. Chatové kolonie s třímetrovými zahrádkami. Navíc, po příjezdu do Ivančic jsme nenašli žádné místo, kde by si mohli současně odpočinout koně i jezdci.Dal jsem přednost odpočinku koní. Rozdělili jsme se na dvě skupiny, jedna hlídala koně , druhá zamířila do centra za občerstvením. Nálada jezdců nebyla nic moc, takže jsme po době nezbytně nutné k odpočinku koní nasedlali a pokračovali. Bylo strašné vedro které nás v ulicích Ivančic doslova zatloukalo do sedel. Po červené turistické jsme vystoupali do kopce nad Ivančicemi. Při pohledu zpět do rozlehlého údolí, na obzoru zlověstně vypouštěly páru komíny Dukovanské jaderné elektrárny. Vyasfaltovaná cesta po červené nás zavedla až k vlakové zastávce "Radostice" a odtud to byl kousek do hospody "Na koupališti".Koně do výběhu, lidi do hospody. Vynikající nakládaný hermelín, utopenci, pivo, a pozorná a ochotná obsluha - zkrátka vynahradili jsme si ty Ivančice. Sesedli jsme si k jednomu stolu s vědomím že tohle je vlastně rozlučková oslava. Padaly návrhy že bychom tady mohli zůstat a zestárnout. Ale měli jsme domluvený termín odvozu koní ze Střelic, a tak jsme byli donucení do sedel. Po proudu Bobravy k Spálenému mlýnu a nahoru do Střelic. Byl vlahý podvečer, zapadalo slunce, siluety koní proti obzoru, prostě všechno co patří k nostalgické náladě. Končili jsme u stájí klusáků nad Střelicemi, kde na nás už čekal pan Dobrovolný se svým autobusem upraveným pro přepravu koní. Prvních pět koní okamžitě nastoupilo a odjelo. Sotva jsme si stačili potřást rukama a zamávat. Současně s nimi odjeli další dva lidé s koňmi svým přívěsným vozíkem. Ve Střelicích zůstali jen naše "rančovní koně" s mým průvodcovským a jeden soukromý. Zašli jsme za stáje, čekali tam až se pro nás vrátí autobus a koukali do krajiny, ze které jsme přijeli. Autobus se vrátil až za tmy. Naše koně jsou ale zvyklí nastupovat a tak šlo všechno bez průtahů. Přesto než jsme přijeli, než jsem se srovnal s dopravcem, než jsem schoval všechny věci, bylo už půl hodiny úterý. Na ranči tou dobou už pochopitelně nikdo nebyl a tak skončil tento puťák tak nějak netradičně.

Z paměti "vyjmul"
a pokusil se předat dalším generacím IVOŠ

oslavka1.jpg

oslavka2.jpg

oslavka3.jpg

oslavka4.jpg

oslavka5.jpg

oslavka6.jpg

oslavka7.jpg

oslavka8.jpg