Jak jsme nedobyli hrad

Beaver trail podruhé

Noční jezdci

JAK SE Z TULÁČKŮ RODÍ PLAVÁČCI

Chodily k nám jezdit dvě ženský, které mi vyprávěly o nějakém člověku, který pořádá puťáky v našem stylu kdesi v podhůří Orlických hor. Což mě inspirovalo k myšlence využít toho, že existuje-li někdo, kdo je v kraji místní, využít jeho zkušeností a kontaktů a vydat se po jeho trasách, spát kde spí on a jíst co jí on a opít se tam kde se opíjí on. Sám bych docela rád někdy předal své postřehy někomu, koho by to zajímalo. Zatím jsem takového člověka nepotkal a asi ani nepotkám. Je nás málo, těch pár co jezdí se buď pohybují v jiných a vzdálených krajích a nebo jsou jiní a místa, která užíváme my jsou pro ně málo komfortní, nebo naopak . No a ti co jezdí se mnou se nepotřebují radit.

Den "D" jsme určili na sobotu 21.8. kdy se v údolí zvaném : "Vochtánka" konal westernový den. Je to původně vodácké tábořiště s hospodou, ale jak tak sleduji stav vody v našich řekách, přesedlali na koně. Westernový den byla kombinace amatérských závodů s předváděním různých show. Takže profíci i amatéři předváděli co kdo umí. Co amatéři neměli natrénováno na profesionální úroveň doháněli zápalem, takže celkový dojem byl opravdu dost dobrý. Jediný kdo nespolupracoval bylo počasí. Pořád se honily mraky a chvílemi pršelo. Copak my, seděli jsme v našich olejových kabátech a přežírali se. Pekly se kuřata a prase a teklo pivo, no prostě takový ten den, co známe všichni co jsme se zúčastnili nějaké svatby nebo vesnických hodů. Naštěstí se Igor s náčelníkem uvedli do stavu opilecké pýchy, a jali se vyzkoušet elektrického býka. Elektrika je holt elektrika, to věděl už Jára Cimrman a to byl nějakej fištrón. Oba vypadli jak sklíčko z brejlí a my měli téma na diskusi. V pohodové náladě jsme neoprávněně obsadili rekreační chajdu, která se opravovala, a kde jsme si domluvili, že si na její verandě můžeme uskladnit oves. První noc jsme vlastně na té verandě přespali protože náš dvorní dopravce Jara nemohl v sobotu kvůli nějakým nominačním závodům, a my dorazili už v pátek v noci. Takže na nějaké hledání a budování tábora nebyl elán. Prostě jsme uvázali koně u čeho se dalo a zalehli. Ráno jsme je přemístili do domluveného výběhu a šli hnít na : "Vochtánku".

Igor vzal poprvé svoji zákonitou manželku, kterou předtím dva roky krmil tím, jak jsou tyto akce náročné, a myslím, že ho zachránilo jen to, že čím jsme byli na cestě déle tím náročnější to opravdu bylo, protože jinak by to asi nevykecal.

Ráno se udělalo pěkně a tak jsme zaplatili výběh a chajdu a vypadli. Teda odkrokovali, protože s koněm co veze oves na dva dny a ještě výbavu jezdce na týden ( i když se snažíte zredukovat vše na minimum) moc řádit nemůžete. Při každém poskočení koně všechno plácá, ať je to řádně upevněno či nikoliv. Navíc ty věci co řádně přivážete mají tendenci dotáhnout zaručeně rozsukovatelné uzly tak, že si lámete při jejich rozšmodrchávání nehty a ani zaklínadla typu" " Do pr…. a já se na to můžu vy…." nepomáhají a nepomáhají . Takže jsme slavnostně ujeli asi osm kilometrů a zastavili u hospody, nebo vlastně turistické chaty : "Na Vyhlídce".

Běžně natahujeme pásku a pouštíme koně do ohrady, ale byl fakt, že moc nejeli a asi by se stejně moc nepásli a taky bylo mokro a ničili by trávu a tak, že je jen uvážeme. Našel jsem šikovnou břízku a nasadil koni stájovku , přivázal ho k břízce a šel uklidit sedlo. Moc se mu tam nelíbilo a jak se tam tak motal urychlil chod věcí, což bylo na jednu stranu ku prospěchu, protože jsem byl aspoň po ruce, abych mohl řešit nastalou situaci.. Můj petrolín vtipně rozdupal vosí hnízdo a obyvatelky se rozhodly řešit bytovou krizi útokem na nezvaného nájemníka. Toho nevítané přijetí tak zdrtilo, že se rozhodl,že se okamžitě oběsí na stájovce a já byl jediný, kdo byl proti. Pokusil jsem se rozvázat uzel na vazáku, ale on jej z druhé strany neustále utahoval a mlátil kolem sebe u toho kopyty, abych tam jen tak blbě nestál a taky z toho něco měl. Vytáhnul jsem nůž a vazák prostě uříznul, i když mi bylo jasné, že ho tím pádem nebudu mít za co chytit. Okamžitě vyrazil a ani se nestačil zeptat kudy k Neumětelům. To bylo moje štěstí, protože jak vím, těžko se typy co hledají toto místo posléze hledají. Takže kroužil kolem chaty a předváděl tanec Svatého Víta a já s ním. Pokřikoval jsem střídavě: " Hou, hou!" a taky na bavící se okolí: " Vosy, vosy !", aby mě neudali ochráncům zvířat. Pokud totiž vím vosy nikdo nechrání. Pár jich nějak přemluvil aby se věnovaly taky mě, a tak jsem taky předvedl, že nejen koně mají vlohy pro řešení krizových situací útěkem. Jo a asi jsem taky něco tancoval. Jak říká a píše Monty Roberts není nad posunkovou řeč zvířat.Lidé si leckdy musí brát na pomoc slovníky, s vlastní ženou se domluvit je často problém i česky a dívejte na koně. Domluví se s vosama a jak rychle to zvládl! Nakonec jim dal nějak najevo, že to bylo nedorozumění a uklidnil se a vosy taky. Teď mě napadá, že ten Roberts je proti mně nemluvně v komunikaci s hmyzem, protože on musí pracně odhánět a čekat až kůň přijde, kdežto já jsem ty vosy měl zmáknutý na přivolání a to jsem je ani přivolat nechtěl. Kdo umí, ten umí. Jen bych se tím na rozdíl od něho neživil. Pak jsem musel ke krizovému místu pro brýle, které mi tam spadly. Naštěstí mi můj kůň domluvil asi příměří, protože si mě už nevšímaly. Na základě toho jsem usoudil, že mě má možná opravdu trošku rád.Natáhl jsem pásku a pustil ho do vzniklé ohrady. Na rozdíl ode mne byl v klidu.

Konečně jsem se dopracoval ke stolu, kde seděli mí přátelé a dal si pivo. "Hele visí ti tady žihadlo, nechceš ho vyndat? Jé a tady máš další dvě. " Jedno jsem měl přímo na špičce nosu. Prostě nádhernej den. Namazali mě nějakým speciálním olejem a já zkoušel jestli má pivo vliv na štípance. Vzkaz pro výrobce Gambrinusu je: "Klidně inzerujte, že jo bolí to úplně stejně, jen je vám to najednou nějak jedno." Takže jsme pojedli a popili a vydali se dál.

Z kopce : "Na Vyhlídce" jsme sjeli do romantického údolí říčky…….. s průzračnou vodou a proti proudu vyrazili do hor. Krajina nás naladila opět do pohody a Igor se dokonce rozhodl že bude za jízdy hrát na kytaru, kterou jsme s sebou tentokrát vláčeli. Taková kytara je děsně fajn večer k ohýnku, ale na koni a myslím, že nejen tam, je děsně neskladná a dost jsme váhali, jestli ji vzít. Nakonec to nebylo tak strašný a užili jsme si s ní pár pěkných chvil.

Den se chýlil k večeru a bylo vhodné se utábořit. Podařilo se nám najít louku s hodnotnou pastvou a stavěli jsme ohradu a přístřešky pro nás. Proti loňsku jsme s sebou vezli i elektřinu mé amatérské výroby, protože koně zjistili, že páska bez proudu se dá protrhnout a pak začíná to správné dobrodružství, ovšem bez lidí.

Můj udělátor vzbudil zájem hlavně proto, že nejvíc připomínal amatérsky vyrobenou bombu. Ale fungoval celou dobu k naší spokojenosti. Chvilku jsme poseděli u ohýnku a pokoušeli se marně s chutí vypít láhev nějakého místního rumu. "Asi to míchaj s kolínskou:" bylo naše jednoznačné ocenění. Pak se vytratili indoši dřevo dohořelo a bylo po všem.

Ráno bylo čerstvé, tráva mokrá a tak jsme čekali až slunce vysuší navlhlou výstroj a snídali. Kousek od tábořiště byla vesnice a v ní obchod a vedle oprudentní paní. Prodavačky se snažily, my jsme měli takovou tu správnou náladu, kdy člověk stojí v krámě a na všechno má chuť a pak se musí dělit s ostatními aby byl schopen pozřít všechno to, co v euforii nakoupil. Jeden z našich koní na parkovišťátku před obchodem vykonal co vykonal a to inspirovalo paní, projíždějící okolo no kole, k instruktáži o hygienickém chování koní na pozemních komunikacích. Kůň nereagoval, paní odjela. Ale poctivá jezdkyně zaběhla do obchodu vypůjčila si lopatku a odstranila problém. To paní, která se za chvíli vracela značně rozhodilo. " Kde je to hovno?" volala."Jakto, že je pryč?" Nehodilo se jí do krámu, že jsme nezavdali další záminku k hádce. S dobrým pocitem, že jsme jí zkazili den, jsme ji pozorovali jak šlape po silnici dál. V momentě kdy projížděla přes kousek vzdálený železniční přejezd se náčelník zasněně rozhlédl a pravil: " Krásný místo, pěkná vesnička. Škoda jen, že ty vlaky jim tady nejezděj na čas." " Prosím tě jak to můžeš vědět vždyť jsme tady chvilku a vůbec nevíš kdy a kde má nějakej vlak jet." "To není pravda." řekl. "Kdyby to měli v cajku, tak zrovna přejel tu protivnou babu tam na tom přejezdu. My bledé tváře prostě nikdy nebudeme myslet a mluvit tak květnatě jak Vinetů.
Slunce přitvrdilo a tak jsme se vrátili zpět k říčce a "Julinčiným údolím" jsme proti proudu stoupali výš.

Pozdní oběd jsme naplánovali do ……………, kde už bylo poznat, že se zde lidé živí turistickým ruchem. Teda vlastně nebylo. Všude nápisy : "Občerstvení" nebo: "Bar u sjezdovky" ,ale nikde otevřeno všude nerudní lidé a paní v hotelu: "Michal" se nechala slyšet, že kvůli pěti lidem se přece nebude zvedat ze židle. Nevím jak ostatní, ale já osobně, když jsem připravený na hladovění, neztrácím náladu. Ale míříte do lyžařského střediska, hotel na hotelu, všude cedule jak vám splní první poslední a místo toho buď zavřeno, nebo ještě musíte poslouchat blbý kecy. Tak tohle mě osobně rozpaluje do běla. Jezdili jsme tou blbou vesnicí a nikde nic. Nakonec nás poslali do hotelu: "Devět sil", kde ale velká cedule už z dálky oznamovala, že se vaří jen do čtrnácti hodin. Bylo nejmíň pět odpoledne. " Nemáte aspoň utopence, nebo nakládaný hermelín?" žebrali jsme u vchodu. " To nemáme , ale ohřeju vám fazolačku a nějaký pečivo." děla paní . Tak jsme dali pivo a jídlo a nějaký rumíky a na světě bylo zase najednou krásně.Seděli jsme na zahrádce s výhledem na koně, kteří z nudy likvidovali sloupky, ke kterým jsme je přivázali. Taky jsme se marně snažili vyděsit pár místních dětí aby je neotravovaly. Nejhorší kombinace na světě je totiž nudící se dítě s nudícím se koněm.

V těžké euforii jsme se s chýlícím se podvečerem vydali hledat nějaké tábořiště. Dokonce jsme v opilecké pýše i nacválali. Pytlíky se žrádlem a sedlové brašny a vůbec všechny věci plácaly jak uši Maxipsa Fíka, ale nám to bylo jedno svět byl přece náš a bylo krásně. Byli jsme už relativně vysoko, okolo bylo vidět do dálky a zapadající slunce barvilo krajinu do bronzova a taky jsme měli tu správnou hladinku pitíčka.

Výběhy jsme natáhli v řídkém lese plném trávy, napnuli celty a zapálili ohýnek. Náladu kazilo jen to, že jedna z nás, při blbnutí ve cvalu ztratila mošničku, kde byly všechny peníze na tuto akci. Krátce jsme poseděli pečlivě uhasili oheň, protože okolo bylo hodně trávy a zalehli.
Ráno nešťastníci vyrazili hledat mošničku s penězi a my ostatní jsme posedávali kolem ohýnku a odhadovali jejich šance. Kupodivu za chvíli se vraceli i s mošničkou. A tak i my jsme nasedlali a vyjeli. Po chvilce jízdy jsme zastavili u potůčku kde jsme dali napít koním a pak už cesta začala prudce stoupat a zanedlouho jsme lezli sjezdovkou přímo nahoru. Vždycky mě fascinuje chování koní při chůzi do prudkého a dlouhého svahu a i tentokrát dávali najevo, že úplně nejlepší by bylo si takovýhle kopec vyběhnout. Při pomyšlení, že by to někdo nutil dělat mě, se mi dělají mžitky před očima. Naštěstí jsem se narodil jako člověk, a i když musím dělat jiné nepopulární činnosti, tak tohle mě minulo. Vylezli jsme na hřebenovku, ale kolem byly stromky tak vrostlé, že nebylo nikam vidět. Jsem milovník výhledů a nemám rád, když se pracně vyškrábete na nějaký kopec, abyste viděli stejný prd jako v dolině. Navíc nikde žádné jídlo, žádná chata, jen smrčí. Přehodnotili jsme směr a uhnuli z původní trasy směrem k Polsku do Kunštátu. Pak jsme ještě našli cestu po vrstevnici, která nám sice prodloužila cestu, ale zato jsme si užili nádherný pohled na Polské pohraničí. Jediné co se dalo této etapě vytknout bylo, že po krátké chvíli jsme museli najet na asfalt, který vedl až do Kunštátu. V Kunštátu jsme pak jeli kousek od břehu nějaké říčky, za kterou už bylo Polsko. V restauraci hotelu stejného jména jsme naplánovali odpočinek koním a jídlo pro nás.

Jídlo se zase zvrhlo na oslavu že žijeme, pak jsme donesli i kytaru, pak jsem se vytratil a u místních koňařů koupil pytel ovsa, což se muselo taky oslavit, a najednou personál zavíral dveře od zahrádky a s omluvným úsměvem sděloval ostatním hostům, že už brzy pojedeme. Tak abychom nezklamali nasedlali jsme a odjeli. Stejně už se šeřilo a bylo potřeba se ještě utábořit. Zajeli jsme kousek za vesnici, schovali se za nějaký místní seník, kolem kterého byly ohrady pro krávy, do kterých jsme si dali koně a začalo pršet. Chvilku jsme vydrželi u ohýnku, ale strhla se debata na téma : "Vliv církví na vývoj evropské společnosti" tak jsem se nakrknul, protože církve ty já teda nemusím a utekl do spacáku.

Další den jsme zase šplhali na ten hřeben co jsme z něho slezli, ale kousek dál, severněji. Našim cílem byl oběd na : " Masarykově chatě" a sjezd na druhou stranu do : "Deštného." Do chaty jsme dorazili v 14. 40. a začali objednávat. Já nevím, ale když někoho něco nebaví, tak má jít dělat něco jinýho. Servírka se tvářila jako kdyby si letos ještě nevrzla a léčila si na nás svou blbou náladu i mindráky. Oznámila nám že jídlo, které chceme je až od 15. 00 a vyptávala se kde že jsme se to učili číst, že jsme to z jídelníčku nezjistili. Na to jsem odvětil že píšou, že se od 15.00. podává a že myslím že těch dvacet minut je akorát čas za který to kuchař vyrobí. Obdařila mě pohledem, ve kterém byla nevyřčená otázka, jestli už se umím sám vyčurat. To já sice umím, ale nějak mi nepřišlo, že bych se tím měl zrovna ten moment chlubit a taky jsem si nebyl jistý, jestli by mi to po vyhodnocení mého IQ věřila. "Tak aspoň pivo a polívku." snažili jsme se. Pivo a polívka prošlo a tak odplula s pohrdavým výrazem. Okamžitě jsme zahájili šeptandu, že pokud by nebyla tak mladá, mohla dělat v politbyru nějaké komunistické strany. Zatímco my bledé tváře jsme jen neškodně tlachali náčelník osnoval pomstu. Inu indiáni jsou indiáni. Po přinesení polévky se nenápadně vytratil i s talířem a nějak podezřele byl zpátky, talíř prázdný a oči mu tak nějak blýskaly. Nějak zvlášť jsme si toho ani nevšimli do doby , kdy přisupěla servírka: "Můžete mi nějak vysvětlit proč jste vylil polévku do odpadkového koše?" vypálila. "Odpadky přece patří do koše." odpálil míček zpět náčelník. "To je naše polévka a žádný odpadek!" vrátila míček. "To je milá slečno právě ta chyba, to co jste mi přinesla je odpadek a já jej umístil kam patří." Už byla rozhozená, ale ještě jednou zkusila zabojovat: "Ale vy si s naší polévkou nemůžete dělat co se vám chce!" A náčelník vycítil příležitost pro smeč: " Tu věc, kterou nazýváte polévka jsem si od vás právě koupil a tudíž s ní můžu nakládat jak se patří."

Servírce došly argumenty a zavolala vrchní a ta zavolala vedoucí a zkoušely to na něj dál. Udělal chybu, začal používat výrazy bledých tváří a bylo po tenise. Vykázaly ho z hospody pro urážku personálu a sprosté chování a my jsme si mohli objednat, neboť uplynulo žádaných dvacet minut. ( mimochodem ta polévka byla tuctová, už jsem jedl lepší, ale sníst se dala.) Donesli požadovaná jídla, a my přemýšleli jestli nemáme " speciální úpravu"
Takže jsme hledali nějaké plivance a namočené bolavé prsty a podobné žertíky, známé z nechutných vtipů. Nic jsme nenašli a musím říct, že jídlo bylo na rozdíl od polévky výborné. Škoda, člověk by úplně jinak hodnotil tento zážitek, nebýt jednoho člověka co roznáší po světě svý blbý nálady a kazí ostatním den. Paní vrchní se nám při placení přiznala, že nejsme jediní, kteří s dotyčnou měli potíže. Náčelník seděl venku a kouřil doutník války a držel protestní hladovku.

Z chaty jsme zamířili do : "Deštného v Orlických horách", kde jsme měli naplánováno doplnit další den zásoby žrádla pro koně a jídla pro nás. Středisko leží v údolí a okolo se rozkládají na všechny strany sjezdovky. Na protějším svahu bylo vidět dokonce pasoucí se koně. Že se na sjezdovce špatně spí, jsme si vyzkoušeli loni. Hledali jsme něco aspoň trošku lepšího a moc se nedařilo. Nakonec jsme v cípu pole objevili místo kde měl někdo místní loviště divočáků. Vzhledem k tomu, že nic lepšího nebylo, natáhli jsme ohrady a přístřešky pro nás a indoši jeli pro rum. Pořád na nás doléhala špatná nálada z oběda. Když se vrátili s plnou lahví trošku se to spravilo, ale pořád jsme čekali něco negativního. Jak se říká visel ve vzduchu nějaký průšvih. Aby nás to neopustilo líčili jsme si navzájem situaci, jaké to bude, až dorazí majitel posedu a zjistí, že divočáci se dnes nekonají. Igor s manželkou spali u posedu a Náčelník se svou squaw se opírali nohama o krmelec. (Náčelník nás pak ráno krmil historkama, jak musel celou noc vrtět nohama a třást posedem a usedavě chrápat, aby ho lesní zvířátka nesnědla.) Když se začalo šeřit a bylo nemožné se přestěhovat začaly kolem nás jezdit traktory s vozíky naplněné nářadím a materiálem na opravu a vylepšení sjezdovek. " Tak a teď zastaví a vylezou a budou nás vyhánět."jednoznačně jsme odhadovali podle naší nálady. Pak se vše uklidnilo a traktory dojely ke svým cílům a byl klid. Nějakou dobu. Najednou se v lese za našimi zády rozsvítily reflektory a majáčky a ozval se praskot výstřelů. " Ti kreténi se posilnili v hospodě a s nějakejma poplašňákama jedou na nás!" Krčili jsme se do trávy a pozorovali s obavami poplašené koně snažící se protrhnout ohradu. Ale stroj nás o několik desítek metrů minul a s praskáním špatně vyladěného motoru se hnal dál do kopce. Náš bubák se jmenoval : "Opozdilý ratrak". Ještě dlouho jsme ho slyšeli jak projížděl zpět do údolí a pak hlomozil ve vesnici. Pak začalo pršet a to nás zahnalo do spacáků. Sotva jsme se uložili ke spánku, tak zase přestalo, ale už nebyla chuť se vracet k ohni,a tak jediný Igor ještě dlouho seděl sám u ohně a hrál na kytaru a zpíval kovbojské písně. Pěkně se u toho usínalo.

Ráno bylo zase všude mokro. Člověk jen tak projde trávou, třeba nakrmit koně a hned je od kolen dolů mokrý a má po náladě. Taky si není kam sednout a než se zahřeje snídaní není mu moc do vtipkování. Já to aspoň cítím na sobě a pozoruju na ostatních. Přesto dal náčelník k dobru historku včerejšího večera, jak jeli po cestě a ejhle leží na ní olejový kovbojský kabát a zachovalý. "To mě řekni, kterej nešika ho tady ztratil?Obětujeme se a vemem si ho." Při přivazování na sedlo zjistili že jim úplně stejný chybí. No není to krásná náhoda? Ale moc to nepomohlo a tak jsme tam seděli jak zmoklý slepice a tím začal další den. Nějak se to ale nepozorovaně spravilo, tak jsme se sbalili a sjeli do vesnice. Našli jsme místního koňaře koupili zásobu ovsa a po cestě v penziónku na zahrádce rozjasnili tváře borščem a Budvarem. A zas bylo pěkně na světě.

Tohle místo byl nejsevernější bod naší výpravy a po snídani jsme otočili zpět směrem na jih k naší výchozí stanici kde jsme měli zásobu ovsa, kdyby bylo nejhůř a taky jsme měli v úmyslu zakončit tuto akci decentní oslavou. Krajina se relativně náhle změnila z horské na kopcovitou, ještě poslední louka s výhledem a pak jsme údolím, které za tisíce let vyhloubil nenápadný potůček sjeli do podhůří. Zase se nenápadně zatáhlo pak se rozpršelo a nakonec se strhnul liják. Ten naštěstí nikdy dlouho nevydrží a ani tenhle nebyl vyjímka. Ale člověk je stejně navlhlý a představa že všude je mokro a není kam sednout a naše přístřešky jsou sice skladné a zachrání to nejhorší, ale dvakrát sucho v nich taky není. Nemají stěny ani podlahu a tak stačí šikmý déšť a nebo se vám udělá ve prostřed kalužinka vody a je to. Hledali jsme nějakou opuštěnou chatu, s verandou nebo přístřešek co zůstává po táborech Junáků nebo podobných organizací, které přádají pro děti letní tábory. Jeden takový opuštěný tábor jsme našli, ale nebylo to to pravé. Veranda uzoučká a pršelo pod ni, tak jsme jali dál. Nebylo ještě tak pozdě abychom nezkusili něco lepšího. Kromě snídaně jsme nejedli a tak se nám začalo stýskat po hospodě. Trošku jsme poopravili trasu a nasměrovali se k nejbližší větší vesnici. Jak jsme doufali a jak se potvrdilo hospodu měli a otevřeno bylo. Jen místní kolotočář rušil pohodu příliš hlasitou hudbou při budování houpaček. Zašli jsme za ním, a pod záminkou že se nám plaší koně jsme ho donutili ztlumit. Budiž nám k dobru, že jsme mu odměnou za vstřícný postoj povozili na koni jeho malého synka. Citelně se ochladilo a bylo na čase někam zalézt a přežít poslední noc venku. Další a poslední noc byla v plánu opět ta opravovaná chajda, která už jednou posloužila. Když jsme opouštěli vesnici, vjeli jsme najednou mezi ohrady a v momentě kdy už jsme otáčeli se ozval ženský hlas. " Ahoj, kam jedete, máte kam dát na noc koně a co vy jak budete bydlet?" zdálo se nám všem, že máme snad halucinace. Na cestě proti nám stála křehká blondýnka a nabízela přístřešek a ohrady.

Neodolali jsme a zastavili dali si koně do jejich ohrad a začali budovat přístřešky. Můj kůň se radostně vyválel v jetelině a stala se veselá příhoda, která však možná další den mnohé změnila. Jak všichni víme jetelové květy jsou zamilované místo pro včely a jiný bodavý hmyz a mu se podařilo pár těchto nerudných tvorečků zalehnout a ti se rozhodli bránit. Vyděšeně ke mně přiběhl, schoval se za mě a s očividně se dožadoval abych ho zase zachránil. Bylo to komické a dojemné zároveň. Místo to nebylo zrovna nejvhodnější na tábořiště, otevřená planina, kde kdyby foukal vítr a pršelo tak se sečetly všechny nevýhody našeho způsobu táboření. Pak ještě dodala, že ohniště je támhle a suché dřevo v kůlně támhle, a že teď má sice nějakou práci, ale až bude hotová ráda si za námi přijde sednout a pokecáme. Ohniště jsme našli, rozdělali oheň a sesedli se okolo do vlhké trávy a víla, jak jsme jí říkali se v doprovodu dalších dvou dívek dostavila. Tak jsme spustili naše historky a Igor se obětoval a hrál na kytaru a všemožně jsme se snažili jí dát najevo vděk za poskytnutou pomoc.
Dlouho nám to všem ale nevydrželo, přece jenom byla zima a byli jsme utahaní a trojice domácích se taky loučila a tak rychle do spacáků užít si tepla aspoň v noci.
Někdy brzo ráno začalo pršet a k tomu foukalo, takže nastala ta nejpitomější kombinace. Z boku nám pršelo pod přístřešky takže jsem vylezl a jen ve slipech se snažil zachránit situaci tím, že jsem natáčel celtu proti větru. Ostatní na tom byli stejně. Okolo chodili místní vesničanky venčit psy a očividně nechápaly. Na jednu stranu jsem si připadal jak totální blb, koukali na mě ve spacáku jak na orangutana v zoo, na druhou jsem byl ten drsňák, který přežíval tam, kde ony by jistě bojovaly nejméně o zánět vaječníků. Jen v jednu chvíli mi bylo krušno. To když venkovský oříšek zvažoval jestli si můj spacák taky označí jako svoje teritorium a jeho majitelka mu to hysterickým hlasem zakazovala. Nakonec zvážil, že radši ne, ale nemám dojem, že by ho k tomu vedlo nějaké řvaní jeho vyděšené majitelky.

Na verandě domu, kde manžel víly prováděl rekonstrukci jsme se nějak dali dohromady pomocí vřelého čaje, poděkovali a vyjeli shánět rum. Už nepršelo, ale pořád bylo takové to chladné vlhké lezavo. Mapa navlhla a ve snaze ji poskládat se třepala ve větru v mých rukách a plašila koně a pozvolna se měnila v cáry. Obchod byl naštěstí v údolí, ale trvalo celou věčnost, než jsme k němu dojeli. Doteď mám před očima obrázek, jak si Igor koupil nové ponožky sednul před obchodem ke koši na smetí, do kterého odhodil ty staré, úplně promočené a s blaženým výrazem prohlásil : "Aspoň na pět minut budu mít nohy v suchu." Nakoupili jsme co jsme potřebovali a opět něco navíc a pokračovali dál. Z vesnice vytékal potůček po jehož proudu jsme pokračovali vytčeným směrem. Pokud se nedržíte turisticky značených cest, je vždy problém držet se naplánované trasy. I když používáme ty nejlepší mapy je jasné, že všechny cesty nejsou a ani nejdou na těchto mapách označit a tak často nevíte, která z pěti odboček je ta která je zakreslená v mapě. Velkou pomůckou jsou proto třeba potoky a navíc okolo nich většinou bývají louky a na nich cesty pro traktory, které louky sklízí. Tak tomu bylo i tentokrát.
Potok pomalu sílil a před námi se objevila Ivánská nádrž, což byl takový honosnější rybník s přehradní hrází.

Potok který nádrž napouštěl se zastavil a byl dost hluboký a bahnitý na to aby se dal přebrodit. Stáčel se napříč údolím a mířil ke skále která tvořila levý břeh. Tudy cesta nevedla. Nenávidím lávky, ale v ten moment se mi to jevilo jako jediné řešení. Přelezli jsme přes lávku potok a ocitli se na pravém břehu nádrže, kde stála jakási rybářská bašta a cesta tam byla i pro auta. Na ní navíc červená turistická značka, po které jsme chtěli pokračovat až do Rychnova. S oddechnutím, že všichni přejeli bez komplikací jsme pokračovali. Cesta se ale rychle zúžila a vpravo se objevila skála. "No už jsem zažil horší." s touhle myšlenkou jsem jel dál. Když vlevo začalo zábradlí, které mi bouchalo do levého třmene a skála vpravo do pravého řekl jsem ostatním ať počkají, že pojedu dopředu, podívat se jak to vypadá. Chvíli potom co jsem usoudil, že než se vracet a pracně couvat se šesti koňmi, cesta zcela zmizela a nahradil ji ochoz z trámků asi deset na deset široký tak osmdesát centimetrů. Skála tam vybíhala až do vody. Předpokládal jsem,že je tak pět metrů dlouhý a pak se cesta vrací zpátky na skálu. Vjel jsem na něj a asi po pěti metrech jsem zjistil že jsem udělal chybu a to hned dvakrát. Za prvé ochoz se už na skálu nevrátil, byla totiž příliš strmá, za druhé nebyl dřevěný. Špalky jen jako dřevo vypadaly, ve skutečnosti to byl nějaký kluzký plastový recyklát po kterém mému koni ujížděly podkovy. S pocitem že otočit se, nebo vycouvat, aniž by můj kůň spadl z ochozu dolů jsem ho pobídl vpřed. Kousek se nám dařilo, pak mu jeden moment ujely zadní nohy, já se zachytl levou rukou za zábradlí a on se zřítil do nádrže. Jak spadl z ochozu dostal se mu trup pod zábradlí kterého jsem se zachytil já a on po zádech padl do vody hluboké natolik že musel plavat. Netušil jsem na kolik věcí člověk dokáže v takový moment myslet. Někdo jiný ve mně zhodnotil situaci a rozhodl, že na tomhle břehu je bez šance a vystřelil moje tělo po ochozu a potom po hrázi na protější břeh. Za běhu jsem ze sebe svlékal oblečení pro případ, že by se mu někde pod vodou zahákly otěže a já musel za ním. Doběhl jsem na pozvolný břeh a volal na něj a modlil se aby mě poslechl a připlaval. Doma za mnou chodí z výběhu na zavolání a já doufal, že se nebude snažit dostat se k ostatním koním na druhém břehu, kde jsem mu nedával šanci vyškrábat se po příkré skále z vody. Koukaly z něj jen nozdry a vykulené oči a ty hleděly na mě a zamířil ke mě. V ten moment jsem si uvědomil že má na sobě všechny věci a strašně jsem se bál aby mu nedošly síly. Parkrát jsem s ním plaval, ale to byly vždycky jen takový kousky pár metrů……Když lezl z vody připomínal vynořující se ponorku. Ze všech brašen crčela voda, nohy měl dodrápané od pádu z ochozu, sedlo, spacák, peníze,vše plné vody a on se klidně pustil do ovsa, který jsem plný vody vysypal na zem.V ten moment jsem ho miloval.

Kůň, který jel za mnou měl také potíže, ale podařilo se mu vydrápat se zpátky na ochoz a jezdkyně ho převedla cestou, kterou jsem běžel já. Další jezdec sesedl a jeho kůň spadl do vody a připlaval stejně jako můj. Ostatní, kteří ještě nevjeli na zrádný ochoz vycouvali a na radu místního rybáře krizové místo někudy objeli. Bohužel paradoxně jediný, který celou trasu projel si při pádu a následném návratu na ochoz zhmoždil nohy tak, že kulhal a tak jsme museli zavolat domů a neslavně o den dřív ukončit náš pobyt v Orlických horách. Na závěr chci ještě dodat, že naštěstí žádné zranění nebylo příliš vážné a i ten nejvíce postižený se po čtyřech dnech strávených v obvazech mohl vydat na kontrolované zdravotní vycházky. No a taky že vše co jsem popsal je můj subjektivní dojem , z toho co jsem v tyto dny prožil a samozřejmě jsem mnohé nedůležité zveličil a mnohé důležité vypustil. CH.